TÉMA: Body horory aneb fascinace hnusem

Vyvolávají odpor a fascinují zároveň. Reflektují náš strach z neznámého, deformovaného, ošklivého, ale dokážou zajít ještě dál a poškádlit kromě našich očí a představivosti i naši psychiku. Specifický žánr body hororů totiž může vyvolat mimo jiné obavu ze ztráty identity nebo z toho, že naši totožnost pod nánosem nehezkého nebo dokonce děsivého neobjeví ostatní.

A začalo to už hodně dávno. Možná není náhodou, že autorkou děsivého Frankensteina je žena, právě ženy jsou totiž obvykle stavěné do role těch, kdo by měl být za každých okolností nositelem krásy.

Tělesné deformace ale baví i muže. Kdo jednou spatřil Mouchu Davida Cronenberga, už na ni nikdy nezapomněl. Jeff Goldblum měnící se postupně v nechutný hmyz jistě zůstal zarytý v hlavách nejednoho milovníka hororu. Motiv proměny člověka v hmyz je obecně oblíbenější, než by mnozí chtěli. Zatímco Franz Kafka dráždil naši představivost na papíře, Cronenberg se rozhodl dát své vizi konkrétní obrysy, hodit na plátno a předhodit divákovi jako hotovou věc.

O Cronenbergově zalíbení v body hororu bychom se mohli bavit ještě dlouho, pojďme se ale přesunout v čase do současnosti. Body horor totiž chytil nový vítr do plachet a v tomhle specifickém žánru se v poslední době vyloupla celá řada zajímavých počinů.

Jedním z nich je například snímek Substance, který i navzdory tématu hodně paradoxně oživil již trochu zaprášenou slávu Demi Mooreové. Scenáristka a režisérka Coralie Fargeatová tu velmi nápaditě, neokoukaně a trochu „šokujícně“ otevírá čím dál nepříjemnější téma stárnutí.

Něco takového se obzvlášť dotýká těch, kdo se živí vzhledem, což je případ i hlavní hrdinky v podání na výsluní navracející se Moorevé. Tvůrkyně pokládá svým filmem úplně jednoduchou otázku: Kam až jsme ochotni zajít pro mládí a krásu? Elizabeth Sparkle, zvyklá na celoživotní popularitu, je ochotná skutečně hodně.

Dostane nabídku, která se neodmítá. Ale počkat, někdo by možná přece jen odmítl. Paradoxem totiž je, že tady se za čas platí časem a Elizabeth se o jen velmi částečně navrácené mládí musí dělit se svým druhým a krásným já.

Snímek ve vás nejspíš vyvolá všechny očekávané emoce – hnus, znechucení, vztek, nepochopení, a dost možná i lítost. To všechno ale Fargeatová přenáší na obrazovku ve velmi komorním, ale líbivém vizuálu.

O dost méně známý zásah do žánru je novozélandský snímek Grafted. Čínská studentka Wei má na tváři znaménko, které jí brání v běžném teenagerském životě. Její otec započal výzkum v oblasti kožní transplantace, aby se jeho dcera nemusela potýkat se studem a pohledy ostatních, dřív než se mu ale podaří dosáhnout kýženého cíle, zemře.

Wei v jeho práci pokračuje a s pomocí učitele biologie a otcova deníku tomu pomalu ale jistě přichází na kloub. Wei nakonec objevuje něco, co se rovná zázraku, takový vynález ale může být i nebezpečný a odhodlání mladé studentky se nakonec mění v posedlost, až se situace Wei kompletně vymkne z rukou.

Další aktuální perličkou body hororů je film Jiný muž. Snímek pracuje se zmíněnou ztrátou identity. Sebastiana Stana, který se asi nejvíce proslavil rolí Winter Soldiera ve filmech Marvelu, první třetinu filmu ani nepoznáte. Hrdina, jehož hraje, totiž trpí nádorovitým onemocněním, které deformuje jeho obličej. Není překvapením, že touží po běžnosti, mnohem překvapivější je to, že jakmile jí dosáhne, začne mu jeho někdejší jedinečnost chybět.

Edward se ještě znetvořený a poněkud nesmělý seznámí se svou sousedkou, jejíž ambicí je psát divadelní hry. Ingrid se s Edwardem sblíží, a zatímco divák čeká, zda se tyhle sympatie překlopí v něco víc, Edward podstoupí léčbu, která z něho udělá jiného muže – Guye. Nevyčnívajícího a ordinérně hezkého.

Guy se Ingrid představí jako zcela nový člověk a jako takový započne i docela nový život. Svou normalitu si zpočátku užívá, jen dokud Ingrid nevypíše konkurz na hru inspirovanou jím, tedy jeho starým já, Edwardem. Na scéně se ale objeví Oswald, Guyovi svou znetvořenou podobou sladkobolně připomínající staré dobré časy. Oswald ale dokáže se svým hendikepem tak nějak líp žít. Vlastně dokáže žít líp než většina lidí.

Když Oswald celkem logicky získá roli v Ingridině hře, cítí se Guy poněkud okradený. „Třeba dají pak šanci běžným mužům, jako jsme my,“ zazní z úst neznámého přihlížejícího, který nemá ani tušení, jak moc Guye jeho slova bolí.

Jak filmy s neotřelou tematikou skončí, jistě rádi zjistíte sami. Faktem je, že tenhle hodně vyhraněný žánr není pro každého, ať už mu ale vyloženě holdujete, nebo jeden z filmů zhlédnete víceméně omylem, jisté je, že ve vás rozhodně něco zanechá.